Už mě to nebaví! Venku je nádherně, teplo, svítí sluníčko. A já? Sedím doma s bolavým krkem a tiše závidím lidem, kteří blokádu nemají (jojo... nejen cervikalgie, vyklubala se z toho i blokáda krční páteře!) a užívají si pěkného počasí u vody. Pravda, kdybych nebyla nemocná, seděla bych v práci a nadávala, že musím pracovat, když ostatní leží u vody a užívají si.
No

Není mi už od víkendu zrovna nejlépe. Pořídila jsem si docela nepříjemné a bolestivé onemocnění. Lékařka na pohotovosti, kterou jsem byla nucena v sobotu pro nepřekonatelnou bolest a problémy navštívit, ho nazvala cervikalgie. Nepřeji Vám ty problémy nikomu, ani nic podobného. A tak sedím v tomhle nádherném až tropickém počasí, co u nás panuje, doma. Pojídám nějaké prášky a polehávám,

Hezky mě potěšili a udělali velkou radost. Kdo? No skvělí muži, přece! Přijeli k nám předminulý víkend na naše pozvání (tedy mého manžela a mne). Strávili jsme spolu moc příjemné chvíle.
Ne tak, jak Vás teď napadlo! Je vidět, na co pořád myslíte!
Povídali

Při svých občasných toulkách do minulosti jsem právě dnes narazila na hezkou písničku z filmu pro pamětníky s názvem Hotel Modrá hvězda. Chcete-li, poslouchejte se mnou...

Podařilo se mi tu vlítnout, ale jen na chvilenku. Učím se. Moc mi to nejde. Raději bych dělala cokoli jiného. Myšlenky létají bůh ví kam, ale musím se soustředit. Je to poslední zkouška a další semestr je za mnou. Ještě pár dní, a mám to za sebou. Moc se těším... Na volné dny, na sluníčko...

Jo, to jsem vám nenapsala, že jsem se dala na studia, viďte? Na "stará kolena"! To proto ta velká pauza. Už jsem taková, nemůžu zůstat v klidu, i když je to proti mé přirozenosti. (My raci nebýváme v zásadě tak aktivní.) Nevím, co mě to žene neustále se učit něco nového. Vím ale, že každá nová věc a myšlenka u mě provokuje touhu vědět víc. Je to nekončící proces...
Když jsem začala psát tento blog, slíbila jsem, že bude o cestě mým životem a životy jiných žen. Trošku jsem sem připletla i muže. Ale bez nich bychom nebyly tím, čím jsme. Soužití mužů a žen je hodně složitý proces, moc. Obohacuje však jedny i druhé. Tak proč nezkusit se v něm orientovat a mít z něj radost?
Myslím, že čas na rozmyšlenou uplynul... A teď... teď jdu spát. Dobrou noc!

Když jsem se nedávno svého muže ptala, co mi dá za to, že jsem to s ním tak dlouho vydržela, odpověděl mi, otázkou, cože dám já jemu? No... svatozář už má... peklo na zemi taky... co by si tak ještě přál?

Dneska je to právě dvacet let, co jsme si s mým mužem řekli na radnici naše osudné "ano".

Manžel jel na služebku do Francie. Ptal se mě, co bych chtěla přivézt jako dárek. A protože si radši oblečení, parfémy a šminky kupuju sama, tak povídám: Třeba nějakou masku na obličej. Ráno před odjezdem mě budí: Prosím tě, jaký máš číslo obličeje???

Slíbila jsem Kryštofovi, že mu zveřejním nádhernou hudební skladbu o jeho milované řece Olši. Tady je:

Říkala jsem si, že než psát sáhodlouhé komentáře ke komentářům (díky za ně), vystřihnu si článeček.

Jestli, pánové, dovolíte, nechám si jisté detaily z mého života pro sebe. Každopádně si ale myslím, že ukojím Vaši zvědavost, když Vám sdělím, že jsem ve svém předchozím příspěvku zcela určitě nepsala o svém manželovi. Ani o milenci, toho nevedu. Nemám důvod