Je mi smutno na duši

Není mi už od víkendu zrovna nejlépe. Pořídila jsem si docela nepříjemné a bolestivé onemocnění. Lékařka na pohotovosti, kterou jsem byla nucena v sobotu pro nepřekonatelnou bolest a problémy navštívit, ho nazvala cervikalgie. Nepřeji Vám ty problémy nikomu, ani nic podobného. A tak sedím v tomhle nádherném až tropickém počasí, co u nás panuje, doma. Pojídám nějaké prášky a polehávám, posedávám, popocházím a čekám. Na zprávy, na mejlíky. Konečně mám chvilku, abych napsala některým mým milým lidem, na které jsem už dlouho neměla čas, a kterým jsem to dlužila. Sice po troškách, protože nevydržím dlouho u PC, ale píšu. Někteří mi už odepsali, někteří teď dluží odpovědi mi. Těším se na ně. Vím, že jakmile budou moci, tak mi napíšou. Jsou na tom zřejmě zrovna tak, jako já do konce minulého týdne - nestíhají. Můj manžel se o mě stará, jako o vlastní . Ale také má své povinnosti a práci. Nemůže mi dělat společnost celý den. Dcery jsou pořád někde ve větru - ve škole, v zaměstnání, mezi přáteli. A tak je mi bez lidí, na jejichž přítomnost jsem zvyklá, smutno. Chybí mi dokonce i ti, s kterými se potkávám v práci - mí klienti. To bych si nikdy nepomyslela. Ale nejvíc mi chybí samozřejmě človíčci, s kterými se cítím dobře a které mám ráda.
Je mi tak trošku smutno na duši. Říkala jsem si ale, že to tak přece nemůžu nechat. Nemůžu se tomu tak snadno poddávat. Co mě trošičku potěšilo, si můžete poslechnout, máte-li zájem. Je to taková zvláštní směsice jednoho námětu a různých stylů:

Při zkouknutí následujícího videa jsem se nostalgicky vrátila o pár (no už hodně) let zpět a vzpomněla si na své taneční. Vždycky jsem tančila a dodnes tančím moc ráda. Snažím se vyjádřit pohybem to, co v hudbě cítím a čím mě oslovuje, prožívám ji. Netvrdím, že jsem nějaká dokonalá tanečnice, to ne. Ale díky mému vrozenému talentu jsem se některým tancům, které jsem ještě neuměla, v tanečních naučila. I přes to, že jsem měla partnera, který byl dřevo jak poleno. Bohužel neměla jsem tenkrát štěstí. A on také ne. Nemohl za to, nebylo mu shůry dáno, jak říkává moje maminka.

Nemyslete si, že to je video z let, co jsem chodila do tanečních, to ne. Šedesátá léta jsou léta, v jejichž druhé polovině jsem se narodila. Nevím proč mi připomínají mé taneční, jen mě to tak napadlo. Ale je fakt, že hudbu z šedesátých let miluju. A co tahle následující, ta má náboj, co? Cítíte tu energii, co z ní plyne?