Než se pustím zase do psaní své závěrečné práce (říkám si, že už začínám být asi nudná se svojí školou a absolutoriem), nakoukla jsem v rychlosti na pár svých oblíbených blogů. Pousmála jsem se nad tím, jak contritus bloguje s poznámkou ve svém komentáři "aby řeč nestála". Milé...

Všechno je relativní a pomíjivé...

Zjistila jsem, že každý den musí člověk natáhnout ruku a někoho se dotknout.

Venku zima, pošmourno, mrzne, sněží, tma...

...sníh lehounce padá, vločky září a třpytí se, poletujíc...

Zasnila jsem se...

Na pokraji smrti hladem... na pokraji smrti chladem...  Ale stálo to za to!!!!

Zjistila jsem, že lidé zapomenou na to, co jsi řekl(a), co jsi udělal(a),

ale nikdy na to, jaký měli vedle tebe pocit.

Lidé mají rádi vřelé objetí, nebo jen přátelské poplácání po rameni.
Zjistila jsem, že se mám ještě hodně co učit.

... ale vůbec se mi nechce.