Odskočila jsem si

... včera od psaní mé závěrečné práce s názvem absolventská na poslední zkoušku v tomto semestru.

Původně jsem měla zafixováno, že ji mám až ve čtvrtek, ale v sobotu po konzultaci s vedoucí mé práce jsem zjistila, že tomu tak není, a že mám na přípravu o dva dny méně než jsem původně předpokládala. Představte si ten fičák! Otázky jsem nakonec všechny zvládla si alespoň "načíst". Ze třiačtyřiceti otázek jsem však uměla tak jednu třetinu, o druhé třetině jsem měla nějaké ponětí. A o otázkách té poslední jsem věděla jen to, že existují odpovědi typu: cíle, principy, nástroje, typy a formy čehokoli, které obsahují určitý počet odrážek a neskutečných názvů a obsahů, které se podobají jak vejce vejci, a že mě jaksi míjejí. Nebyla jsem sice pevná v kramflecích, ale termín zkouška je přece odvozen od slova zkusit. A tak jsem to zkusila. A přesně podle hesla štěstí přeje připraveným to tak taky dopadlo. Vybrala jsem si dvě otázky přesně z těch prvních dvou třetin, po jedné z každé. A tak jsem to uhnala za dvě a byla jsem v tu chvíli nejšťastnějším člověkem pod sluncem.  Díky tomuto úspěchu mám uzavřený zimní semestr a jede se dál... Příští týden už máme první konzultace ze semestru letního.

Proč tu o tom vlastně píšu?  Nejen proto, že se chci o svém úspěchu s někým podělit a svěřit se (od toho přece blogy jsou, že?), ale také proto, že sleduju kromě jiných i valachův blog a aktuálně jeho seriál o změnách. Myslím si, že díky němu a těm článkům mi spousta věcí právě včera (!) zapadla do souvislostí a vyvstala mi v hlavě myšlenka, která ve mě asi už nějakou dobu zrála, ale teprve včera odpoledne po zkoušce jsem si ji při jednom rozhovoru uvědomila naplno. Přišlo to jako blesk z čistého nebe: blik! a rozsvítilo se mi v hlavě.   Přistihla jsem se totiž u stejné myšlenky v tomto semestru již několikrát, akorát mi ještě nedocházelo, proč. Ještě jsem netušila ty souvislosti. O rok dříve jsem přemýšlela totiž úplně jinak. A tak jsem si dneska řekla, že si musím všechno sesumírovat a napsat, abych na něco nezapomněla.

Loni to byly myšlenky typu: "vždyť vlastně o nic nejde. Neudělám tu zkoušku dneska, udělám ji příště. Přece se nebudu kvůli tomu nervovat. Tyto otázky nemusím, ty si nechci vytáhnout!" Co myslíte, bylo to správně? Pro mě tedy ne. Připustila jsem si právě ty negativní myšlenky o tom, že se to nemusí povést. A stejně jsem se nervovala! Všimli jste si, kolik bylo v těch pár větách záporů ne- ? A co myslíte, že jsem si tenkrát vytáhla za otázky? Ve většině případů přesně ty, co jsem nechtěla. To byly ale nervy!

Od té doby se mnoho změnilo a já se zase dívám na svět trochu jinýma očima. O mnohém jsem za poslední rok, hlavně v několika předešlých měsících, přemýšlela, a zápasila sama se sebou. Bylo to jak neskutečný sen... Dneska už vím, že jsem svůj boj vyhrála. Život jde prostě dál... Můj vnitřní svět je bohatý, o mnohém příliš přemýšlím a hledám souvislosti, mnohé analyzuji. (Zjistila jsem, že si tím někdy příliš komplikuji život. Nicméně mi to vyhovuje.) A hledám při tom inspiraci i jinde než ve své mysli: u ostatních lidí, v jejich názorech a myšlenkách, v literatuře, na internetu... díky valachu!  Ale to není přesně to, s čím jsem se chtěla svěřit svému zpovědníkovi blogískovi. Chtěla jsem si srovnat myšlenky ve své hlavě a při té příležitosti se s nimi podělit s těmi, co o to budou stát. Jestli to někoho nezajímá, nezáleží na tom, dělám to hlavně kvůli sobě.

A která že to byla myšlenka, co mě v letošním semestru napadala, a co že mi to tak najednou secvaklo?

"Není možné, abych tu zkoušku neudělala, když jsem se na ni učila! Věnovala jsem tomu tolik času, kolik jsem mohla, nevykašlala jsem se nato, vždycky přece k tomu musím něco říct. Zvládnu to! Nechci tyto otázky, ale raději bych ty a ty otázky, ty mi nejvíc sedí."  Cítíte ten rozdíl?

A přece to pořád není ještě ono!  I když už to bylo lepší. Ještě pořád tam byly ty zápory ne-, a figurovaly na prvním místě. Prostě se mi asi vryly do mozku daleko dříve a intenzivněji než ty klady. Jinak bych se nedostala při poslední ze zkoušek těsně před vánoci do situace, že jsem si přece jen otázku, co jsem nechtěla, vytáhla. Byla jsem už koncem roku ze všeho hodně vyčerpaná a nebyla jsem před svým "podvědomím", jak by řekl valach, ve střehu. Byla jsem z té otázky v první chvíli hodně špatná, ale přece jen jsem ji zvládla, a za dvě. Ono to tam totiž v té hlavě bylo, jen já si nevěřila ani před zkouškou, ani při ní! O to více jsem si věřila včera, ačkoli jsem si pevná v kramflecích nebyla, jak jsem se již zmiňovala výše. Byl to nádherný pocit si nepřipouštět myšlenku, že bych tu zkoušku nezvládla! Neumím to dost dobře popsat slovy, ale ten pocit si budu moc dobře pamatovat. Chci se tak dobře cítít i příště!

A jaké si beru poučení do budoucna? Vím, že si budu daleko více věřit a své myšlenky budu ještě lépe formulovat. Prostě jinak. Například:

"Na tu zkoušku jsem se učila, dám ji! V té hlavě to mám, proto každou otázku zvládnu, vždycky k ní něco řeknu. Chci ty a ty otázky, ty jsou skvělé, ty mi jdou nejlíp, o těch bych mohla hovořit hodně dlouho!"

A už si taky neříkám: ...jestli udělám to absolutorium..., ale: ...až udělám to absolutorium...  A co je důležité - všechno to, co popisuji výše, funguje v mém životě i  v jiných situacích, než jen u zkoušek do školy.

Jestli někdo nepochopil, co jsem svými slovy chtěla říct, nevadí. Jestli bude mít tu potřebu a když bude chtít, podaří se mu to později. A jestli si někdo myslí, že je to všechno k ničemu, o čem tady píšu, ať si to tedy myslí! Já mu to vyvracet nemíním. Nemusím, vím své... Tok svých myšlenek jsem kladla na stránku svého blogu hlavně kvůli sobě, jak jsem se už zmínila. Zjistila jsem totiž, že je velmi dobré své myšlenky zformulovat a říct je nahlas, abych si je co nejlépe uvědomila. A taky, že je ještě lepší si je napsat a vracet se k nim. Jsou mi výbornou inspirací pro myšlenky nové, a pro můj další růst, pro můj další život. A víte co? Líbí se mi to. Moc. A to je pro mě důležité! Protože se mám ráda. Cítím se tak lépe a lépe, a naprosto mi to tak všechno vyhovuje. 

Hmm..., koukám, že jsem si odskočila na dlouho... Ale je mi teď fajn. Už mé myšlenky nelítají bůh ví kam a můžu se zase soustředit. A převést je od podstatného k důležitému. Tedy - pro mě...

Psssst! Tiše! A od teď už se zase píše absolventská práce...