Nějak v poslední době nestíhám, a je to škoda... Slíbila jsem sama sobě, že bych měla občas něco napsat na svůj blog, i když budu mít pocit, že na to nemám čas. A sliby se mají plnit!

Tak. Užívat léčivé kapky v kolektivu hned tak brzo nebudu. Tolik jsem se těšila! Pilulky zatím za něco jiného nevyměním. Jsem pořád doma, do práce ještě nemůžu. Není to pořád dobré... A to budou přibývat další příležitosti! No já teda nevím, jak potom dopadnu, až to budu chtít všechno dohnat najednou.

Aneb: umíte polsky?

Nuda, nuda, šeď, šeď. Tak nějak bych popsala svoji existenci za posledních pár týdnů. Už si nebudu nikdy myslet, že bych mohla existovat delší dobu bez lidí kolem sebe. Den, dva, snad. Když je mám plné zuby. Ale týdny? Nikdy!

Nevzali. No nekecám! Fakt mě na tu vysokou zase nevzali! Ti budou ještě litovat. Tak skvělou studentku, jakou bych mohla být já, fakt ještě neměli... A dobře jim tak!

Dnes se zmíním opět o jedné ženě, která ovlivnila můj život. Ovlivnila mě svými myšlenkami v knize Tajemství mužů, která by každá žena měla znát. Barbara De Angelis.

Víte, jaký je rozdíl mezi pesimistou a optimistou? Pesimista koukne na láhev, která je z poloviny naplněná a řekne: ta flaška je už poloprázdná. Optimista koukne a povídá: nekecej, ta láhev je ještě skoro plná!

Ženy, které (téměř) ovlivnily můj život

Chtěla jsem si dát dárek k narozeninám. Nepodařilo se. Zakoupit vstupenky na červnový koncert Celine Dion v Praze se mi nepodařilo. Na tom, že mě to mrzí, nic nemění ani fakt, že bych na něj stejně nakonec kvůli nemoci nemohla. Písničky Celine poslouchám moc ráda. Každý její projev na mě působí úchvatně, ty písně prožívám s ní. Rozumím jí i přes to, že zatím neumím anglicky. Duet s Barbrou Streisand jsem vybrala záměrně, moc se mi líbí. Obě ženy velmi obdivuji a mám je ráda. Nemůžu říct, že by příliš ovlivnily můj život, ale to, že mě jím doprovázely, když mi bylo nedobře i hezky, se jim vzít nedá. Ani to, že jsou obě skvělé. Nemyslíte?

Domluvili jsme se s manželem, že letos naši úrodu ze zahrádky zpracujeme na něco "rozumného". Z rybízu jsme vylisovali šťávu a manžel ji večer přelil do demižónu a přidal cukr. Bylo pozdě, nechtělo se mu hledat "bublátko". Řekl si, že to stačí přidat příští den ráno. Demižón lehce uzavřel korkovou zátkou a šel spát. Když jsem ráno procitla, bylo mi podezřelé, že je v kuchyni nějaký ruch. Otevřu dveře a ... rozhlédnu se po místnosti a po zdech... Bylo vymalováno. Netušíte, jak hezky. Líp byste to nezvládli, ani kdybyste chtěli.
A můj muž? "Já věděl, že to bude kvasit, ale myslel jsem, že to do rána vydrží..."
No nepřiplácli byste ho?

Na stejných stránkách jako minule mě oslovil ještě jeden článek. Nedá mi to, abych vám ho zde nepředložila k nahlédnutí a děvčatům třeba i k zamyšlení. Já osobně mám v sobě hluboce zakódovanou příslušnost k těm ženám do potahu. Naučila jsem se však za posledních pár let postupně myslet i na sebe. Okolnosti mne donutily. Já už málem dopadla jako ta mladá žena z článku. A proto si dopřeju občas ten luxus, usednu do kočáru a nechám se chvíli vozit. Holky, věřte, nemám z toho žádný špatný pocit či výčitky svědomí, kterými jsem kdysi dávno trpěla, a jež mi znemožňovaly do toho kočáru nasednout. Zjistila jsem, že je to nutnost. Jinak bych se zbláznila. Dodá mi to vždycky sílu táhnout ten povoz dál...

Před pár dny jsem si pročítala své příspěvky včetně komentářů, které se objevily na blogu již před dvěma roky. A tehdy jsem se rozhodla, že to udělám. Znovu a opět jsem si totiž vzpomněla na příjemného člověka se smyslem pro humor, který mi byl blízký svými názory. Dokonce jsme si vyměnili i pár e-mailů. Dokud ho nezrušil, měl na pise.cz svůj blog s nádhernými povídkami a fotkami. Bohužel jsem s ním ztratila kontakt. Vím, vlastní vinou. Odmlčela jsem se nadlouho. Teď mě to mrzí. Nezbývá mi nic jiného, než doufat, že se na mé stránky někdy vrátí. A třeba mi napíše. Těším se!