Ženy jsou buď do potahu, nebo do kočáru

18. červenec 2008 | 07.59 |
blog › 
Ženy jsou buď do potahu, nebo do kočáru

Na stejných stránkách jako minule mě oslovil ještě jeden článek. Nedá mi to, abych vám ho zde nepředložila k nahlédnutí a děvčatům třeba i k zamyšlení. Já osobně mám v sobě hluboce zakódovanou příslušnost k těm ženám do potahu. Naučila jsem se však za posledních pár let postupně myslet i na sebe. Okolnosti mne donutily. Já už málem dopadla jako ta mladá žena z článku. A proto si dopřeju občas ten luxus, usednu do kočáru a nechám se chvíli vozit. Holky, věřte, nemám z toho žádný špatný pocit či výčitky svědomí, kterými jsem kdysi dávno trpěla, a jež mi znemožňovaly do toho kočáru nasednout. Zjistila jsem, že je to nutnost. Jinak bych se zbláznila. Dodá mi to vždycky sílu táhnout ten povoz dál...

Nedávno jsem navštívila kamarádku a našla ji tonoucí v slzách. Ne že by zrovna připravovala vyhlášení třetího povodňového stupně, ale zadrhával se jí hlas a slzy se jí nekontrolovatelně draly do očí. Přitom, jak tvrdila, se nestalo nic výjimečného. Jenom se jí vybily baterky...

Má malé dítě se zdravotními potížemi, po nocích pracuje, aby přispěla do rodinného rozpočtu a také aby úplně nezakrněla, stará se o domácnost... Snaží se být oporou svému manželovi, který právě dostal v práci výpověď a shání si nové místo. Každý den vykoná tisíce drobných činností, které ve výsledku nejsou vůbec vidět. Nereptá, nefňuká.

A najednou je všechno jinak. Něco se zaseklo a z odolné mladé ženy je náhle uzlíček nervů, který právě ztratil veškerou energii. Mluví a mluví a zcela evidentně se stydí za své slzy. Považuje je za slabost, za selhání.

Moje babička říkávala, že ženy jsou dvojího druhu – do potahu, nebo do kočáru. O těch "kočárových" se vyjadřovala poměrně s despektem a označovala je jako stvoření k ničemu. Ona sama byla klasická "potahová" žena. Život se s ní skutečně nemazlil.

Od takové klasické ženy "do potahu" se očekává, že všechno zvládne, překoná, se vším si poradí. Měla by disponovat nekonečnou zásobou pracovitosti a pochopení a velmi širokým záběrem použitelnosti: Od schopnosti intelektuálně rozprávět přes výchovu dětí a dokonale zvládnutou domácnost až po bravurní vykonávání prací, které jsou spíše mužského charakteru.

Takové ženy většinou nejsou bohužel ani obdivovány, ani vyzdvihovány. Právě naopak. Čím více toho dotyčná zvládne, tím spíš to její okolí považuje za samozřejmost. Až když se "kára" zadrhne a nejede tak lehce jako dřív, okolí zbystří. Sama "zapřažená" žena pak často podlehne mylnému dojmu, že selhala. Počne se obviňovat, slzy jí chtě nechtě kanou, ale jí připadá nepatřičné, aby se takovým emocím poddávala.

Kočárové ženy jsou na tom zcela odlišně. Mistrně se maskují do podoby éterické, křehké květinky a s oblibou se věší na krk někomu, kdo je zabezpečí a o všechno se postará. Ony jsou pak obdivovány kvůli každému sebemenšímu přínosu do společného soužití, protože od nich nadlidské výkony nikdo nečeká. Kočárové ženy také skvěle ovládají "kouzlo kanoucích slz", které dokáží aplikovat takřka na povel.

Tyto dva modely jsou krajní. Málokterá z nás k jednomu z nich patří bezvýhradně, příslušnost však v sobě přesto zakódovanou máme.

Dnešní ženy jsou ovšem bez ohledu na své založení nuceny stát se spíše tou silnou a vše zvládající matkou, manželkou, pracovnicí... Obvykle jsou na své schopnosti a výkonnost hrdé a naplňují své "poslání", seč jim síly stačí, či dokonce až do roztrhání těla. Své touhy a potřeby řadí často až na poslední místo, neboť mají pocit, že všichni kolem mají na všemožné úlevy větší nárok.

Pak se jim snadno může stát, že se ocitnou ve stejném rozpoložení jako má kamarádka. Vyčerpané, bez energie, marně se snažící najít poslední zbytky sil, které přece někde být musejí. Nejsou. Došly. Všechny už vydaly a žádné nepřijaly. Rovnováha byla narušena. A to je chyba. Protože není možné jen dávat, a nic nedostávat – člověk pak nemá kde čerpat sílu. Každá žena by si měla občas dopřát ten luxus usednutí do kočáru, nechat se chvíli vozit. Pohříchu zdaleka ne každá si to umí zařídit, prosadit či bez výčitek svědomí užít.

Jak jste na tom vy? Ke kterému modelu máte blíže? Umíte včas "vypnout", nebo čekáte, až vás ta každodenně naložená kára definitivně odrovná?

Meryl

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Ženy jsou buď do potahu, nebo do kočáru 90-60-90* 18. 07. 2008 - 10:03