Zjistila jsem, že bez ohledu na vztah s rodiči ti budou chybět, když nebudou ve tvém životě.

Zjistila jsem, že cokoliv se stane, jakkoli zlé se to zdá - život jde dál a zítra to bude lepší.

V poslední době jsem neměla myšlenky na psaní a ani v nejmenším na nic náladu.

Vděčím životu za každou chvíli, kdy jsem měla možnost Ti za vše poděkovat. Vděčím mu za každou příležitost, kterou jsem využila a řekla Ti: mám Tě ráda!
Dnes cítím takové prázdno... Sbohem maminko! Budu Tě vždycky milovat!

Nevím, co mě to dneska napadlo. Klepla jsem na Seznamu na odkaz Horoskopy. Nevěřím na ně a neřídím se jimi, ale přečtu si je občas pro pobavení. A dnes poprvé po sto letech, co využívám internet, jsem si otevřela i odkazy na jiné, než horoskopy zvěrokruhu. Prošla jsem si všechny ostatní, co na Seznamu nabízejí. Nejvíce mne zaujal Keltský horoskop a Indiánský horoskop... Když pominu zajímavou myšlenku keltských horoskopů, které připisují lidem vlastnosti stromů, a myšlenku indiánských horoskopů, jež pomáhají lidem k lepšímu pochopení životní cesty a k sebepoznání, musím přiznat, že vlastnosti toho mého zvířete a mého stromu na mě sedí no... odhaduji tak na 90%. Zvláštní...

"Každý máme svá tajemství" uvědomila jsem si nedávno. Tajemství, která nikdy v životě nikomu neřekneme, ale také tajemství, o která se s někým časem přece jen podělíme. Ale po té, co někomu svěříme svou důvěru, musíme počítat s tím, že to již nikdy naše tajemství nebude. Pohnutky, proč to děláme, jsou různé. Ty mé jsou... řekněme, vyvolány mým současným vnitřním rozpoložením a také touhou některým z Vás pomoci třeba... k úsměvu. Ano, chápete dobře, o jedno své malé tajemství se s Vámi podělím. Jak s ním naložíte, je jenom Vaše věc.

Tak. Užívat léčivé kapky v kolektivu hned tak brzo nebudu. Tolik jsem se těšila! Pilulky zatím za něco jiného nevyměním. Jsem pořád doma, do práce ještě nemůžu. Není to pořád dobré... A to budou přibývat další příležitosti! No já teda nevím, jak potom dopadnu, až to budu chtít všechno dohnat najednou.

Aneb: umíte polsky?

Nuda, nuda, šeď, šeď. Tak nějak bych popsala svoji existenci za posledních pár týdnů. Už si nebudu nikdy myslet, že bych mohla existovat delší dobu bez lidí kolem sebe. Den, dva, snad. Když je mám plné zuby. Ale týdny? Nikdy!

Nevzali. No nekecám! Fakt mě na tu vysokou zase nevzali! Ti budou ještě litovat. Tak skvělou studentku, jakou bych mohla být já, fakt ještě neměli... A dobře jim tak!

To si fakt nemůžu nechat pro sebe! Včera jsem byla varována a potrestána zároveň. A dobře mi tak!
Jenom co se cítím o něco lépe než před týdnem či dvěma, a nesrovnatelně lépe než před třemi týdny, nevím co roupama. Vždyť já se včera jen prošla po zahradě kolem našich záhonů růží! Jen trošičku jsem chtěla vytrhat ten plevel z keříků. Jen trošičku, opravdu! A jak to dopadlo? Plevel úporný, já taky. A díky tomu mám teď doškrábanou levou ruku a pravou nohu z toho, jak jsem přistála na jednom růžovém keři. Já totiž byla úpornější a plevel povolil! Samozřejmě až ve chvíli, kdy už jsem to nečekala a chtěla to skoro vzdát. Nevím proč, ale vzpomněla jsem si na svá studentská léta na gymnáziu a na lyžák, který k nim nesporně patří. Po tom lyžáku jsem totiž měla měsíc zafáčovaný levý kotník a uvězněné pravé koleno v dlaze...
Já už budu hodná, paní doktorko!