Aneb: umíte polsky?

Nuda, nuda, šeď, šeď. Tak nějak bych popsala svoji existenci za posledních pár týdnů. Už si nebudu nikdy myslet, že bych mohla existovat delší dobu bez lidí kolem sebe. Den, dva, snad. Když je mám plné zuby. Ale týdny? Nikdy!

Nevzali. No nekecám! Fakt mě na tu vysokou zase nevzali! Ti budou ještě litovat. Tak skvělou studentku, jakou bych mohla být já, fakt ještě neměli... A dobře jim tak!

To si fakt nemůžu nechat pro sebe! Včera jsem byla varována a potrestána zároveň. A dobře mi tak!
Jenom co se cítím o něco lépe než před týdnem či dvěma, a nesrovnatelně lépe než před třemi týdny, nevím co roupama. Vždyť já se včera jen prošla po zahradě kolem našich záhonů růží! Jen trošičku jsem chtěla vytrhat ten plevel z keříků. Jen trošičku, opravdu! A jak to dopadlo? Plevel úporný, já taky. A díky tomu mám teď doškrábanou levou ruku a pravou nohu z toho, jak jsem přistála na jednom růžovém keři. Já totiž byla úpornější a plevel povolil! Samozřejmě až ve chvíli, kdy už jsem to nečekala a chtěla to skoro vzdát. Nevím proč, ale vzpomněla jsem si na svá studentská léta na gymnáziu a na lyžák, který k nim nesporně patří. Po tom lyžáku jsem totiž měla měsíc zafáčovaný levý kotník a uvězněné pravé koleno v dlaze...
Já už budu hodná, paní doktorko!

To koukáte, co? Ne, nestihla jsem si ani náhodou odskočit do tohoto nádherného města, pořídit fotku a hned se k Vám zase vrátit. Bohužel. Ale když má člověk dobré kamarády, kteří rádi cestují, může se potěšit alespoň pohledem. A protože nejsem škrťa, podělím se o ten pohled s Vámi. Toto foto je pořízené včera kolem poledne. V Paříži. Samozřejmě.

Říkala jsem si, že zkusit se má všechno!

A tak jsem si podala před nedávnem přihlášku na vysokou školu. Opět a zase. Já si prostě nedám pokoj! Naše místní univerzita vyhlásila dodatečně přijímací zkoušky do nově otevřených oborů z mé profesní oblasti, tak jsem nabídky využila, a investovala do sebe a své budoucnosti s nejistým výsledkem 550,- Kč za poplatek na přijímačky. No a včera jsem absolvovala přijímací pohovor. Naštěstí mě pozvali na odpoledne, kdy mám vycházky, jinak bych musela hledat jiné cesty, jak se ho zúčastnit. Vše proběhlo v pohodě, přijímací komise byla příjemná. Většinu, co chtěli vědět, se ode mne dozvěděli, no a co jsem nevěděla, jsem jim narovinu řekla. Žádné vykrucování, a vymýšlení. Proč? Navíc jsem byla dost utlumená těmi dryáky, co mi lékařka předepsala, a bez kterých bych se nemohla asi ani hnout. Jojo, za chvíli bude ze mne závislák. Přistupovala jsem k včerejšímu pohovoru spíše jako k další nové životní zkušenosti, u minulých několika přijímaček jsem totiž absolvovala jen písemné testy.
Příliš od této své akce neočekávám, jak jsem psala výše: budoucnost s nejistým výsledkem. Odhadem minimálně 600 zájemců - přijímají jich 50. Kdyby mě přijali, spíše bych měla život trochu komplikovaný. Zvládat dva semestry, tj. 10 měsíců, práci, domácnost, studium na dvou školách a absolutorium na jedné z nich, by asi bylo hóódně náročné. Na druhou stranu - je to však příležitost zjistit, kam až sahají mé hranice! No a když to nevyjde letos, vyjde to zase někdy příště.
Ale ty zkušenosti, ty jsou k nezaplacení! V životě jsem už přišla o více, než 550,- Kč!

Už mě to nebaví! Venku je nádherně, teplo, svítí sluníčko. A já? Sedím doma s bolavým krkem a tiše závidím lidem, kteří blokádu nemají (jojo... nejen cervikalgie, vyklubala se z toho i blokáda krční páteře!) a užívají si pěkného počasí u vody. Pravda, kdybych nebyla nemocná, seděla bych v práci a nadávala, že musím pracovat, když ostatní leží u vody a užívají si.
No

Není mi už od víkendu zrovna nejlépe. Pořídila jsem si docela nepříjemné a bolestivé onemocnění. Lékařka na pohotovosti, kterou jsem byla nucena v sobotu pro nepřekonatelnou bolest a problémy navštívit, ho nazvala cervikalgie. Nepřeji Vám ty problémy nikomu, ani nic podobného. A tak sedím v tomhle nádherném až tropickém počasí, co u nás panuje, doma. Pojídám nějaké prášky a polehávám,

Hezky mě potěšili a udělali velkou radost. Kdo? No skvělí muži, přece! Přijeli k nám předminulý víkend na naše pozvání (tedy mého manžela a mne). Strávili jsme spolu moc příjemné chvíle.
Ne tak, jak Vás teď napadlo! Je vidět, na co pořád myslíte!
Povídali

Při svých občasných toulkách do minulosti jsem právě dnes narazila na hezkou písničku z filmu pro pamětníky s názvem Hotel Modrá hvězda. Chcete-li, poslouchejte se mnou...

Podařilo se mi tu vlítnout, ale jen na chvilenku. Učím se. Moc mi to nejde. Raději bych dělala cokoli jiného. Myšlenky létají bůh ví kam, ale musím se soustředit. Je to poslední zkouška a další semestr je za mnou. Ještě pár dní, a mám to za sebou. Moc se těším... Na volné dny, na sluníčko...

Jo, to jsem vám nenapsala, že jsem se dala na studia, viďte? Na "stará kolena"! To proto ta velká pauza. Už jsem taková, nemůžu zůstat v klidu, i když je to proti mé přirozenosti. (My raci nebýváme v zásadě tak aktivní.) Nevím, co mě to žene neustále se učit něco nového. Vím ale, že každá nová věc a myšlenka u mě provokuje touhu vědět víc. Je to nekončící proces...
Když jsem začala psát tento blog, slíbila jsem, že bude o cestě mým životem a životy jiných žen. Trošku jsem sem připletla i muže. Ale bez nich bychom nebyly tím, čím jsme. Soužití mužů a žen je hodně složitý proces, moc. Obohacuje však jedny i druhé. Tak proč nezkusit se v něm orientovat a mít z něj radost?
Myslím, že čas na rozmyšlenou uplynul... A teď... teď jdu spát. Dobrou noc!