- Ty se máš, Agáto! Ty máš manžela, máš milence, to je přece život!

- Jakej život? Jeden spoléhá na druhého! 

Než se pustím zase do psaní své závěrečné práce (říkám si, že už začínám být asi nudná se svojí školou a absolutoriem), nakoukla jsem v rychlosti na pár svých oblíbených blogů. Pousmála jsem se nad tím, jak contritus bloguje s poznámkou ve svém komentáři "aby řeč nestála". Milé...

Když jsem psala včera o inspiraci, nemůžu se nezmínit znovu o mé kamarádce Agátě (tu seminární práci napíšu jindy ).

Všechno je relativní a pomíjivé...

Zjistila jsem, že každý den musí člověk natáhnout ruku a někoho se dotknout.

Venku zima, pošmourno, mrzne, sněží, tma...

...sníh lehounce padá, vločky září a třpytí se, poletujíc...

Zasnila jsem se...

Na pokraji smrti hladem... na pokraji smrti chladem...  Ale stálo to za to!!!!

Zjistila jsem, že lidé zapomenou na to, co jsi řekl(a), co jsi udělal(a),

ale nikdy na to, jaký měli vedle tebe pocit.