Za dva měsíce v tento den budu střízlivět

V poslední době se moc nekamarádím se svým časem. Uvažuju, zda s ním neumím hospodařit, anebo mám prostě moc povinností. Pořád někde hledám ten, co by mohl někomu přebývat. Nemáte někdo nějaký nazbyt? Hlavně ten pro spánek a odpočinek (!), pominu-li, že se mi ho nedostává ani na všechny ty školní povinnosti, které před sebou (stále ještě) tlačím. Ty pracovní prostě plnit musím, to by byl velký průšvih, kdyby ne. Nejen pro mne, ale i pro mé klienty. A že se mi jich taky nakupilo! Práce i klientů!  Je fakt, že pomalu jedna školní povinnost za druhou odpadá. Ztuha, velmi ztuha... a pomalu...  Ještě, že moje rodina je tolerantní a její členové naprosto samostatné jednotky! 

Minulý víkend jsem si dopřála po dlouhé době ten luxus, a nic jsem nedělala.  Lépe řečeno: do školy jsem nic nedělala. Ani jsem se neučila, ani nepsala žádnou absolventskou práci či seminárky, záznamy, netvořila kompetence. Byla jsem naprosto vyšťavená a odpočívala (duševně) s hráběmi a s motyčkou v ruce na zahradě (odpočinek - jak relativní to pojem!). Ten víkend  jsem v sobotu ráno oslavila své jmeniny tím, že jsem se zúčastnila národních srovnávacích zkoušek scio (abych se dostala na jednu z fakult na VŠ, kam jsem se letos hlásila) a pár dnů předtím jsem posledního března odevzdala svou absolventskou práci. Jo, jo, tu absolventskou práci, kterou jsem v lednu začala psát. Tu práci, díky níž jsem probděla mnoho nocí, a která mi vzala rok života. Je sice pravda, že jsem místo povinných 60 stran textu napsala rovných 126, ale při obsáhlém tématu, jaké jsem si vybrala, to ani jinak nešlo. Kdybych nebyla omezena termínem odevzdání a měla na ni více prostoru, obsahovala by stran daleko více a byla by teprve potom dle mého gusta. Všechno, co jsem do ní chtěla dát, jsem tam prostě z časových důvodů nestihla zpracovat. Pravda, chtěla jsem na ni začít pracovat už vloni o prázdninách. Kdo si občas přečtete, co sem někdy písnu, tak víte proč jsem to neudělala. A taky víte, proč jsem nezačala ani na podzim ani před vánoci. I v lednu jsem měla problém začít, v únoru pokračovat, v březnu dokončit... Ano, mám pořád smutné chvilky, cítím se více unavená než jindy. Ale úspěšně s ní bojuji! Ten boj mě stojí hodně sil, které bych teď potřebovala směrovat jinde. Ještě že už je jaro! A svítí sluníčko! Sluníčko mě zachrání, vím to.

Tento víkend si opět dopřávám volno a včera ani dnes jsem zase do školy nic netvořila ani se neučila, i přes to, že mám v úterý dvě zkoušky. Ale hned jak dopíšu tenhle článeček, tak musím překonat odpor k učení a už se na něco kouknu, a zítra to vidím na celý den. Teď při psaní aspoň vařím a peču, abych nemusela zítra dopoledne. Jinak vaření a pečení, to je moje téměř nepřetržitá činnost už od pátku. Musím si rodinky aspoň na ty svátky hledět, když jinak na ně kašlu, ne?  Nějaké zkoušky a zápočty už mám za sebou a pár mě jich ještě v tom posledním semestru čeká. Ale až je udělám, pustí mě k absolutoriu! A nejpozději 11. června mám titul v kapse (lépe řečeno: za jménem).

A když už jsem pěkně takovým velikanááánským oslím můstkem dospěla od prvního odstavce až k těm dnešním svátkům, dovolte mi, abych Vám popřála, abyste i ten druhý sváteční den prožili také v klidu a pohodě. Věřím totiž, že ten první svátek velikonoční jste v naprosté pohodě prožili i bez mého přání a užívali si nádherného počasí.    A pro nadcházející období, co nás čeká, nám přeji mnoho slunečných dnů nejen kolem nás, ale i v nás samotných.

KRÁSNÉ JARO!!!