Když jsem psala včera o inspiraci, nemůžu se nezmínit znovu o mé kamarádce Agátě (tu seminární práci napíšu jindy ).

Všechno je relativní a pomíjivé...

Zjistila jsem, že každý den musí člověk natáhnout ruku a někoho se dotknout.

Venku zima, pošmourno, mrzne, sněží, tma...

...sníh lehounce padá, vločky září a třpytí se, poletujíc...

Zasnila jsem se...

Na pokraji smrti hladem... na pokraji smrti chladem...  Ale stálo to za to!!!!

Zjistila jsem, že lidé zapomenou na to, co jsi řekl(a), co jsi udělal(a),

ale nikdy na to, jaký měli vedle tebe pocit.

To jsem se jen chtěla pochlubit, jak moc mě rozmazluje. Kdo?

Píše se absolventská práce! Intenzivně, právě teď. A ještě další dva týdny...

Lidé mají rádi vřelé objetí, nebo jen přátelské poplácání po rameni.
Zjistila jsem, že se mám ještě hodně co učit.