Asi se to mělo stát...

...a já dnes po dlouhé době zase koukla na pise.cz. Přes jeden z nových článečků jsem přešla na komentáře u jednoho blogu a tam našla komentář od člověka, kterého velmi dobře znám.. lépe řečeno, myslela jsem si, že ho znám.. rány, které od života utržill a dostává i nadále, ho změnily, aniž by tušil, jak moc, a co všechno to způsobilo a způsobuje.. všichni se měníme.. on, vy, i já.. Dnes jsem objevila jeho blog, o němž jsem vůbec nevěděla. Četla jsem jej poprvé..

Založil ho v době, kdy jsem prožívala nejhorší dny, týdny a měsíce svého života. Vznikl zrovna v době, kdy jsem zjistila, že člověk, kterého jsem milovala více než svůj život více než polovinu jeho délky, mě vůbec nemá rád. To poznání tehdy přišlo jako blesk z čistého nebe. Jednoho dne jsem jela tramvají domů z práce a těsně před tím, než jsem měla vystoupit, to přišlo. V tu chvíli mě zachvátila panika a strach, nesmírný smutek v duši a bolest v srdci.. tep jsem měla rychlý tak, že by mi ho nikdo nestihl spočítat, a tlak tak vysoký, že přístroje by takový ani nedokázaly změřit. Nejen, že mě nemiluje, to jsem věděla už dávno, ale že mě nemá rád ani jako partnerku, ani jako ženu, ani jako matku jeho dětí, ani jako člověka.. I těm němým tvářím projevoval svou lásku, jen ne mi.. už dlouho.. v tu chvíli jsem se cítila hrozně.. dobrá tak akorát na to, abych domů nosila peníze, starala se o domácnost a o něj a jen poslouchala, jak to všechno dělám nedostatečně a špatně a všechno, co řeknu, je blbost, všechno, co mě napadne, je nesmysl.. a proč se vlastně ptám na takové hlouposti, když je přece (jemu) všechno naprosto jasné? Hodně mi ten známý a jeho blog (i ostatní blogy, co píše), připomínají mého muže. Na jednom z těch blogů to velmi dobře můj známý pisatel vyjádřil v jednom svém článečku slovy: "Poslední dva roky jsem nějaký vyšťavený, bez energie, vyhořelý a nasraný na svět. Jedu v nouzovém režimu a jen se základním nastavením - takový typický chlap, egoista, bez empatie, nechápavý, podrážděný, zamračený a nasraný - zapomněl jsem na něco? Jo a hrající si na Boha všemohoucího. ... Vytvořil jsem si před světem několik bariér neviditelných a nejméně jednu bariéru velmi viditelnou..." jako by psal o něm.. jako by ho znal..

Moc mi těmi svými slovy přiblížil mého muže, jak ho vnímám já.. Už jste si někdy zkusili na chvíli žít s takovým člověkem? Zkuste chvíli žít s partnerem, který se vám nikdy nesvěří s ničím, co ho těší ani co ho trápí, protože přece nemůže nikdy jako chlap dát najevo své emoce a city a připustit, že "něco nezvládl", "že má nějakou bolístku", či "že si s něčím neví sám rady" - bože, taková blbost! Zkuste chvíli žít s takovým partnerem, co tvrdí, že se nic neděje, že si to musí vyřešit sám, s takovým, co vždycky tvrdí, že "je v pohodě" a že "nemá žádný problém"; s takovým, který se raději již několik let svěřuje (a snad si i ztěžuje) cizím ženám, místo té, která je mu (vlastně měla by být) nejblíže.. S takovým, který umí poradit a pomoci všem ostatním, jen ne sobě a své manželce, s takovým, který odchází z místnosti, když se mu nelíbí téma rozhovoru, s takovým, který si dlouhou dobu nepřipouští a nechce připustit, že existuje problém a že je třeba se jím zabývat a ne ho nechat "vyhnít", jak byl zvyklý doposud, protože se mu do toho nechce, protože je mu to nepříjemné, protože..  A že problém existuje proto, že ten druhý to již nechce nechat "vyhnít", protože ten druhý pochopil, že to nikam nevede, jen k většímu průseru.. že si ten druhý uvědomuje, že stejně jako jeho partner, také on dělal v minulosti chyby a nesprávná rozhodnutí a chce to změnit.. že si to uvědomuje a že je chce napravit, dělat jisté věci jinak.. zkuste žít s takovým člověkem, který to nevidí a nechce to připustit, nebo snad: kterému se to nelíbí a cítí se tak (bůh ví proč) ohrožen?

Před necelým rokem jsem si ve chvíli mého "prozření" konečně připustila to, čemu jsem se podvědomě bránila.. Smutné však bylo další poznání, a to takové, že si mě můj muž neváží ani jako člověka a nemá ke mě žádnou úctu.. a taky mi to dával patřičně, jak to umí snad jen on, najevo.. vnímala jsem, že ví přesně, co a proč dělá.. a nebral si servítky ani před cizími lidmi, ani před našimi dětmi ani před jinými příbuznými. Vnímali to  stejně špatně jako já, ubližoval tím i svým dětem a já ho před nimi ještě omlouvala.. Nevím, proč potřeboval k tomu všemu ještě obecenstvo. Asi aby se mu ulevilo ještě více, než když jsme byli spolu jen my dva.. nevím ani, proč se to všechno stalo. Nikdy jsem mu vědomě neublížila a nikdy bych to neudělala ani teď. Jsem nastavená jinak a funguji na jiném principu než teď on, jsem nastavená pořád stejně, i on byl kdysi takový.. nedokážu mu vědomě ubližovat a srážet jeho důstojnost. Vím, jak moc to bolí.. Nechci a nebudu mu takto ubližovat, prostě to neumím.. Vážím si ho stále pro to, co bylo, co jsme spolu prožili, a jaký byl kdysi. A stále ho mám ráda.. ale teprve několik týdnů vím, že dnes už jinak než kdysi.. ublížil mi.. a i když si myslím, že jsem mu už dávno odpustila, už to nejde vrátit zpět.. nevstoupíš dvakrát do stejné řeky..

Četla jsem těch několik nezaheslovaných článků v blogu toho známého člověka a bylo mi z nich těžko u srdce. A smutno, moc smutno.. ne kvůli jeho ženě, ale kvůli němu samotnému.. kolik zloby a nenávisti se skrývá v jeho nitru! Jak ublížený se cítí a chce, aby ho všichni litovali a souhlasili s jeho názory.. to jeho příliš vysoké ego a sebestřednost, které mu brání v tom, podívat se na problémy, které měl se svou ženou, i z jiného úhlu.. které mu brání v tom, vcítit se do její duše a chápat i její postoje a názory. Které mu brání v tom, uvést všechny své chytré teorie o vztazích mezi mužem a ženou, jimiž se chvástá na svém blogu, jak dobře je ovládá, do své vlastní praxe.. Byl vždy empatický, ale schopnost správně své pocity chápat časem ztratil, bohužel.. prvotním impulsem se stal jeden srpnový den před dvanácti lety..

Četla jsem dnes i jiné jeho články a také komentáře. Nejen jeho vlastní, a nejen na jeho blozích.. Rozdělené ložnice? Ano, má to něco do sebe, pokud se na tom oba dohodnou a souhlasí s tím oba.. ale když ten, co zůstal, vůbec nechápe, proč se to stalo, nikdo mu nesdělí pravý důvod toho všeho, a když se cítí sám v opuštěné manželské posteli bez blízkosti milovaného člověka, opuštěný, bezradný.. když po nocích pláče a bojí se zeptat "proč?", protože se prostě bojí už cokoli říci, aby to nebylo zase špatně, není to dobře.. Když uslyší z úst toho druhého slova "když něco chceš, tak si přijď", místo úsměvu a pohlazení a slov "mám Tě rád, budu rád, když za mnou přijdeš", nedivím se manželce toho známého blogera, který si neustále stěžuje na nechuť své ženy k sexu. Znám ji, a vím, že když miluje a cítí se být milována, je v pohodě a nemá s tím žádný problém..  Komunikace NULA, zážitky NULA, společné cíle NULA, zájem jednoho o druhého NULA... ach ano, taky jsem to ve svém manželství tak vnímala.. ale ne vždy, to až teď, v posledních letech.. Už dávno vím, že komunikace je v každém vztahu, nejen partnerském, moc důležitá.. to vím už dávno.. ale když někdo nechce s vámi komunikovat, nechce naslouchat a nechce se svěřovat, protože se prostě nedokáže přenést přes některé věci - přes "dlouhou a zaplevelenou cestu s rušivými představami, neuskutečněnými sny, ztracenými iluzemi, matoucími touhami.." (valach-ostrawski) a nechce zapomenout, odpustit a jít dál po nové cestě do nového cíle, sami nedokážete nic.. Když někdo nechce pomoc v hledání nového cíle a nového směru své cesty, je každá snaha zbytečná. Líbí se mi v té souvislosti jeden komentář od moudré ženy, která je na rozdíl od známého blogera optimistkou: mi-lada: Já jsem absolutní optimista. Myslím si, že konat dobro je dobré. Ať už si toho druzí váží nebo neváží. Kéž by se mi to vždy dařilo. Hezký den." Já si jí vážím.. A vím, proč.  A věta v závěru článečku, v němž se hovoří o komunikaci NULA?: "A jako bonus ještě jejich nasraná matka, která teď už nemá koho buzerovat, než toho, kdo zůstal."  Hmm.. Stejně tak dobře mohla tuto větu napsat jeho manželka, si myslím. Jen místo slova matka, by tam stálo: otec. Ale ta by to neudělala.. vím to.. nemá to zapotřebí a úcta k partnerovi by jí to nedovolila.. Jen tak mimochodem, vím jistě, že pisatel v životě nikdy nepoznal, co je to buzerace. To by své ženě nikdy nedovolil, aby s ním takto zacházela. Jeho ego by mu to nedovolilo.. kdyby tomu tak bylo, vystrnadil by jí ze svého života daleko dříve, než po 23-letém manželství.. Jen začal v poslední době slýchávat častěji jiné názory než ty, s kterými by byl ztotožněn, nebo které by mohl alespoň tolerovat. A to se mu vůbec nelíbilo.. nebyl na to celý život zvyklý.. 

Psala jsem výše, že jsem dnes četla i různé komentáře, a zaujal mě jeden pod opět velmi smutným článečkem: hospodynka: "Vidíš a zrovninka já, osoba jednoduchá a přímá, narazila jsem na muže složitého, co často hledá za mými slovy něco, co v nich není, skryté významy a bůhvíco. Nedráždím, krmím a stejně je to na houby." Připadá mi, jako bychom měly za manžele stejnou osobu.. teprve nedávno jsem začínala poznávat, lépe řečeno mi to bylo často jen tak mimochodem odhalováno, že i můj muž hledal za mými slovy něco, co v nich nikdy nebylo, a mé neverbální projevy chápal úplně jinak, než jak byly myšleny.. Kdyby tento můj názor (a celý můj dnešní článek) můj manžel četl, nesouhlasil by se mnou, vím to.. má na všechno, co řeknu nebo napíšu, apriori jiný názor. Vytvořil si svůj vlastní neoblomný postoj a je přesvědčen o tom, že jen ten jeho je správný.. a ještě bych si vyslechla spoustu různých slov a vět, po kterých dnes už netoužím, opravdu.. vím, jaké by byly, a vím, co navíc by mi přinesly.. ne, už nechci.. mám co dělat se vyrovnat se svými vlastními pocity a sra . kami, nechci na sebe přebírat ty jeho a řešit je za něj.. teď už mu to nedovolím. Je jednoduché se na někoho "urvat" a přehodit na něj své starosti, s nimiž si nevíme rady.. možná nejsou mé poslední myšlenky tak jednoduché k pochopení, ale možná, že někdo mi rozumí.. tuším, že ano.. Nějaký příklad? Třeba některé matky to tak dělávají, když mají své trápení, jsou ve stresu a pod tlakem, a jejich dítě po nich něco požaduje.. jsou zlé a naštvané kvůli něčemu jinému nebo na někoho jiného, ale veškerou zlost si vylijí na svém dítěti, protože to je právě po ruce, a jim, jak se říká, "bouchnou saze". V té chvíli je dobrá jakákoli záminka. Veškerou naštvanost si na něm vybijí. Křičí po něm a stane se, že dítě i uhodí.. a dítě pak pláče, neví, co špatného provedlo, proč se na něj maminka tak zlobí, a proč je jim najednou tak zle a těžko? Proč jej bolí bříško? Trápí se dlouho, protože se musí vyrovnat samo se sebou, se svým cítěním a se svými naprosto zbytečnými pocity viny a nejistotou, a protože se navíc musí vyrovnat s těžkostmi, které na něj maminka ve své zlosti a nervozitě přenesla.. Moudrá žena, o níž jsem se už tady zmiňovala, to vystihla dokonale: mi-lada: "Nelze si nevšimnout, že Tě všechno sere. Doufám, že jezdíš po jiných cestách než já". Není třeba dalšího komentáře.. doufám jen, že dotyčný opravdu jezdí po jiných cestách než mi-lada, hlavně po takových, kde motorové vozidlo nikdy nepotkáš.. holka má totiž svých starostí taky dost.. je zde nebezpečí, že by mohla jeho sra . ky na sebe přenést zcela dobrovolně.. a ostatní blogeři taky.. Vzpomněla jsem si teď na jeden citát, který jsem už na svém blogu zveřejnila: Stáváme se tím, na co myslíme..

Ale to jsem tak trošku odběhla mimo.. I komentář jandy je hodně zajímavý:  "No, dát nažrat, je pro ženskou (měla by být) milá povinnost, rituál, při němž se společně u jednoho stolu nad dobrým, domácím žvancem probírá co den dal a jak se kdo měl. Nedráždit, to už je sporné. I nedrážděný pes někdy vrčí a dokáže zaútočit. Pustit ven? Kdykoli, kamkoli. Důvěra, popř. lhostejnost jsou bránou ke svobodě pohybu mimo domov." Rituály? Ano, taky jsem se snažila je zavést v rámci svých možností a schopností a v rámci toho, jak každý z nás chodil různě domů..  i o víkendech.. ano, přiznávám, že to nebylo každý den, ale všem nám postupem věku ubývá sil, ne jen zmiňovanému blogerovi, a ne všichni sedí převážnou část dne doma, jako on.. každému bývá někdy zle a občas se mu vybijí baterky.. Snažila jsem se o to nejvíce snad v poslední době.. ale nebylo to dle jistých představ a neuspěla jsem.. když slyšíte, "díky, už jsem dneska zvracel" nebo "to už žeru celý den (týden)", "je v tom málo masa", odradí to nadlouho.. Když padáte na hubu, ráno vstáváte brzy do práce, večer jedete z práce nebo z přednášky, po cestě se stavíte na nákup do obchodu a pak domů; místo spánku vaříte oběd na druhý den nebo chystáte něco k večeři či na snídani, protože si uvědomujete, že jste v poslední době nějak nestíhali, a pak slyšíte, že se nemusíte obtěžovat, že je samostatná jednotka a umí se o sebe postarat, zamrzí to. Dříve jsem to dokonce chápala jinak a myslela si, že mi to všechno opravdu chce usnadnit, abych také měla šanci si odpočinout, a že myslí vážně, co říká. Pak vás ale zabolí, když se po nějaké době dozvíte, že to všechno byl jen alibismus.. a že je to stejné, jako u mého známého blogera a jeho ženy: najednou je vám vyčteno, že jídlo není vaše priorita, stejně jako sex.. člověk se nestačí divit, co všechno se pak o sobě dozví.. "i nedrážděný pes někdy vrčí a dokáže zaútočit".. jak trefné..

Přemýšlela jsem, proč je autor mnou nově objeveného blogu tak zatrpklý a .. prostě takový, jaký je.. asi měla jandy pravdu, když na začátku letošního roku komentovala (mimo jiné): "...je to asi vše opravdu jen důsledek dlouhé zimy, nedostatku slunečního svitu, přepracovanosti a zřejmě absence smyslu svého konání. Chce to konkrétní cíl, ... domnívám se, a nebo nějakou úplnou ztřeštěnost (třeba zavolat oné bývalé lásce? Kdoví, možná by jsi žasnul jaké by se děly věci)." Kdyby si ten komentář přečetla jeho žena, asi by jí to nebylo jedno. A asi by jí nebylo jedno ani to, co napsal onen bloger ve svém článečku s názvem Úklid paměti. Proč si ve své nostalgii nevzpomněl třeba na to, jak ve své náruči poprvé držel svou ženu? Tolik ji nenávidí? Vím, že ona často vzpomínala.. znám ji.. nebylo to sice tak romantické, chyběl vlahý večer a déšť za okenm, ale ona to tak v tu chvíli cítila.. vím, že často vzpomínala i na ostatní hezké chvíle, které spolu prožili.. a vím, že se jí teď honí hlavou, že byla vlastně jen takovou náhražkou za tu jeho bývalou lásku. Prostě jen náplastí.. Vždyť tenkrát chodil s oběma najednou a nevěděl, jak se rozhodnout. Ta jeho velká láska si s ním hrála.. přitahovala ho k sobě a zase odháněla.. neustále se scházeli a zase rozcházeli.. až kvůli své budoucí ženě ji opustil navždy.. vlastně neopustil.. už vím, co myslel těmi svými slovy, když říkal, že byl vždycky veden k zodpovědnosti..

Vrátím se ale zpět k tomu komentáři "..absence smyslu svého konání, chce to konkrétní cíl.." Vyjádřila to hezky, holka.. Vzpomínám na slova, která pronesl před mnoha lety můj manžel po té, co mu zemřel jeho otec: "teď už nemám žádnou motivaci k životu, nikoho, komu jsem chtěl něco dokázat, už nemám pro co žít". Nepomohl ani můj chabý pokus mu sdělit, že má přece naše děti a mne, kteří ho mají rádi.. jak krutá byla tehdy jeho slova, když na to reagoval: "vy nejste pro mě motivace.. už nemám proč žít".. bolí to dodnes.. nerada na to vzpomínám, i na těch několik těžkých let, co následovaly.. bolí to dodnes.. Vzpomínám, jak zrovna vloni v létě jsem se svému muži, když jsme spolu seděli na lavičce před domem, snažila říct, že by se neměl stále schovávat do své ulity, tvořit si kolem sebe bariéry a izolovat se od lidí a od veškerého dění, ale znovu otevřít své srdce a najít si nový smysl života a nové cíle.. nebudu rozvíjet, jakou odpověď jsem dostala.. jen podotknu, že apriori byl tehdy můj názor v jeho očích opět špatný.. Ani můj příspěvek v listopadu loňského roku nepomohl.. Proto mě svým způsobem potěšilo, že alespoň onen můj známý bloger si mohl v komentáři pod svým článkem přečíst letos obdobný názor, jaký jsem už tehdy měla já na svého muže.. třeba mu to v něčem pomůže, třeba si něco uvědomí.. pokud ano, budu šťastná za něj..

A taky mě těší, že onen můj známý bloger má zde na "píše" kolem sebe ostatní blogery a (převážně) blogerky, kteří ho mají rádi a pofoukají mu jeho bolístky, protože jim to vždycky dovolil a dovolí. Snad kvůli tomu, co všechno jim o sobě prozradil ("...tedy všechno, co byl ochotný přiznat..."), mu projevují účast a dokáží ho pohladit po duši, jelikož jim to vždycky dovolil a dovolí jim to i nadále.. dělají to (znění komentářů o tom svědčí) a daří se jim to proto, že znají jen to jeho podání, jen jeho pohled.. Já to dělat nebudu, nedělám to u nikoho z těch, co tu blogují.. co a proč se stalo mezi dvěma lidmi, vědí vždy jen oni dva, a ani to nemusí být vždy pravda, někdy to nepochopí ani oni. Je to něco mezi nebem a zemí, něco nepochopitelného a neuchopitelného.. Už dávno jsem v jednom svém příspěvku psala o tom, že se snažím si udělat názor až tehdy, když poznám obě strany mince.. a když je neznám, nekomentuji.. A když mi není dobře, nekopu kolem sebe.. Těší mě, že má onen bloger kolem sebe takové lidi i proto, že mu občas dokážou nastavit zrcadlo jeho samotného.. jen, jestli on se umí do toho zrcadla správně dívat, aby pochopil? Přeji mu to.. Přeji mu to i přes to, že dokážou i pofoukat jeho ego, což mu jistě dělá velmi dobře a posiluje ho to v jeho dalších útocích vůči té, kterou přestal už hodně dávno mít rád. Doufám, že teď pochopí a uchopí svou příležitost.. má kolem sebe lidi, kteří mu mohou pomoci.. už mu nikdo nebrání v cestě..

Protože: "jsou dvě podmínky dobrého vztahu. Najít správnou osobu a být správnou osobou" (mi-lada). A protože:  "jaké sis to udělal, takové to máš.." (valach-ostrawski).