O svobodě

Měli bychom odpovídat upřímně, co nás první napadne, na jakoukoli otázku. Měli bychom reagovat a vyjádřit se tak, jak nám hned napoprvé vyvstane v mysli. Většina z nás to nedělá. Ani já často ne. Myslím, že je to naše velká chyba.

Co by na to řekli ostatní? To se přece nehodí, to nemůžu, to není korektní, jak budu vypadat? Tak něco takového se nám často honí hlavou, nakonec svůj názor spolkneme a řekneme něco jiného nebo vůbec nic. Ano, vyjádřit své myšlenky, názory, touhy a přání nahlas, reagovat spontánně a upřímně – tak to nám mnoha v dospělém věku chybí. Vzpomeňme, jak se chovají děti a jak jsme se chovali kdysi my, když jsme jimi bývali... Upřímně – co na srdci, to na jazyku. Děti v útlém věku nic neřeší, jsou naprosto spontánní. Tím jak rostou, ovlivňují jejich myšlení a chování postupně jejich rodiče, příbuzní, známí, kamarádi, učitelé ve škole, sousedé, média, celá společnost. Najednou je jim vtloukáno do hlavy, co se smí a nesmí, jaké chování je vhodné a které ne, co se může říkat, kdy a jak. Vnímání světa se tak pokřiví. Celým naším životem nás pak provádějí pochyby a omezení. Přemýšlím o tom už dlouho. Mám k tomu svůj důvod. Uvědomila jsem si více než dobře, že neschopnost pohovořit si upřímně o všem co nás trápí, jaké máme představy, či o našich přáních, ale i o obyčejných věcech a problémech, není běžné a je příčinou mnoha neporozumění a zbytečných komplikací, které pak mezi lidmi vznikají. Neschopnost účinné a upřímné komunikace nám zapříčiňuje mnoho problémů ve veřejném životě, v práci, ve škole, v osobním životě.

Nedávno jsem od jednoho velmi mi milého člověka obdržela mejlík s následujícími myšlenkami: "život není jednoduchý a navíc máme občas problémy chápat, co se kolem nás děje. Všichni říkají, co se má a nemá, pravda je taková, jakou si koupíš a ti, na které člověk vždy tak rád myslel, mají občas jiné starosti i zájmy. Život sám o sobě je svázán různými konvencemi, co smíme, co ne, co je správné a co je smrtelný hřích". Jak věrné zobrazení nás všech, celé naší společnosti! Nebuďme pokrytečtí a nelžeme sami sobě! Bude se nám žít lehčeji a krásněji. Já vím, není to jednoduché, ale je to možné... Budeme-li chtít. A já chci... Přiznávám, já sama jsem také velmi ovlivněna vším, co na mě celý život působilo.

Ale uvědomila jsem si právě to, co se snažím svými písmenky tady vyjádřit. Nemusíte mě chápat, nemusíte se mnou souhlasit. Kdo bude chtít, pochopí a nebude mě odsuzovat. A ti ostatní.. je to jejich právo. Jsme svobodní lidé... 

Zúčastnila jsem se letos zjara pracovního semináře na téma etnické menšiny a společenské minority v naší společnosti. Byl to jeden ze seminářů, který se mi obzvlášť líbil díky poutavému a zajímavému výkladu lektorky a hlavně díky různým praktickým osvěžením: četli jsme si pravdivé příběhy uprchlíků, objevili jejich způsob myšlení, jejich pohled na nás, na náš svět. Zjistili jsme, jak těžký je pro ně život v neznámé zemi – mám teď na mysli ty, kteří byli nuceni utéct ze své vlasti nedobrovolně – kvůli ohrožení života válkou, kvůli svým náboženským nebo politickým názorům, hladu... Sami na sobě jsme si vyzkoušeli, jak rozdílný je náš způsob vnímání světa podle prostředí, v němž žijeme a jak výrazně nás ovlivňuje kulturní prostředí, v němž jsme vyrostli a v němž se pohybujeme. Absolvovali jsme několik testů k odhalení svých postojů, vlastních myšlenek a názorů.

Velmi mě překvapilo, jak jsem na jeden z nich reagovala...

Asi každý z nás máme svůj žebříček hodnot, kterým se řídíme. Ty žebříčky se liší v mnohém a z různých důvodů, včetně těch, o kterých jsem psala výše. V průběhu našeho života se nám příčky s hodnotami občas prohodí a priority mění, ale jsou hodnoty konstantní, které zůstávají. Stojí na prvním místě vašeho žebříčku rodina a vaši blízcí? Ano, samozřejmě, odpoví téměř všichni z nás – ať už to myslí vážně, nebo jen proto, že se to od nich očekává. Nedělám si iluze o tom, že by tomu tak bylo u všech. Lidé mají různé priority, a jestli tou první není jejich rodina, jistě k tomu mají své velmi vážné důvody. Jen proto si nezaslouží být ale odsuzováni. Nikomu nepřísluší odsuzovat jiného za jeho myšlení, názory a činy, které vykonal. Nevíme, co ho k tomu vedlo. A ať to byla vidina blahobytu, nějaké přesvědčení či víra – někdo nebo něco v jeho životě ho ovlivnilo. Jsme jako zrcadlo, co odráží vše okolo nás...

Vzpomeňme namátkou politiky, věřící, válečníky, teroristy... Já vzpomněla například na naši novou politickou stranu Strana svobodných občanů. Lisabonskou smlouvu a její následky pro nás nevnímám příliš pozitvně. Úředník z Bruselu chce rozhodovat o tom, co můžu a co ne, a co musím, i když nechci. Bez toho, abych měla šanci to nějak změnit a bránit se, když to nebude v mém zájmu!  Ne, nejsem proti spolupráci Evropských států ku prospěchu všech. Už jeden náš velký středověký panovník se o to pokoušel, i Hitler.. ale teď kdo ví v jakém zájmu se všechno tohle děje? V mém ne.. Škoda, že si to Svobodní tak zkazili. Takový potenciál! Taková šance pro nás pro všechny! Je posledních několik Svobodných, kdo odolávají a vzdorují pokrytectví, malomyslnosti, osobnímu zájmu a sobectví. Škoda. Držím jim palce, aby vydrželi - aby dostáli tomu, v co věří, svým ideálům, a aby dosáhli  svých cílů.

Každý z nás máme právo odsuzovat jen své vlastní činy, chování a jen sám sebe. Máme však také právo projevit kritiku a vyjádřit svobodně svůj názor, účinně komunikovat, vysvětlit si své postoje, názory, přijmout či nepřijmout argumentaci druhé strany a také máme každý právo zvážit všechna hlediska, všechna pro a proti a snažit se pochopit a pohlédnout na danou problematiku i z jiného úhlu, ne jen urputně hájit názor svůj. ...když budeme chtít... Nic nám nedává jistotu, že právě ten náš názor je v momentální situaci a za daného stavu ten správný.  Je hodně podnětů a vlivů, které i dnes tlačí na to, aby se můj názor nevymykal názoru očekávanému... Ale to jsem hodně odbočila...

Co jsem chtěla vyjádřit, je fakt, jak já sama jsem byla na jaře překvapena svou vlastní reakcí a tím, co jsem zcela spontánně označila jako svou první prioritu těsně před rodinou.

To je to, co jsem zvolila jako první. Následovaly další a další priority. Samozřejmě, že jsem hned na to zvažovala, jestli nemám svůj žebříček hodnot upravit. Co na to řeknou ostatní? To se přece nehodí? Všeobecně se přece očekává, že u každého je jeho prioritou rodina, děti a ostatní blízcí? Vždyť rodina je smysl našeho života!

Ano, to je pravda. I já pro ni žiju, i já jí dávám svou lásku, věnuji jí svůj um, čas, své oběti. I já pro ni chci to nejlepší. Položila bych za své blízké život, kdybych neviděla jiné východisko...

Ale přesto jsem své priority neopravila. Osobní svoboda zůstala na prvním místě. V tu chvíli jsem netušila, proč jsem se tak rozhodla, prostě jsem to tak cítila. Čím jsem starší a zralejší, tím více dám na svůj instinkt. Neřešila jsem, co si o mne ostatní pomyslí, ani zvláštní pohledy většiny přítomných, když jsme své testy společně veřejně vyhodnocovali.

Byla jsem jediná, kdo neměl rodinu na prvním místě. Mám ji proto o to méně ráda? Je proto pro mě méně důležitá? Ne. Není to o tom. Je to o svobodě ducha. O uvědomění si sama sebe, o volbě toho, co já si myslím o tom, co je pro mne nejlepší, o mých touhách a přáních a o rozhodnutí, mít se ráda a nenechat si už více "ubližovat". O tom, že jen když budu já sama vnitřně svobodná a uvnitř sama sebe spokojená, budou o to více svobodní a spokojení i mí nejbližší. A šťastní...  Jen když budu taková - když budu sama sebou, můžu jim být ještě více užitečná. A také všem ostatním kolem sebe.

Odpoutat se od všech předsudků a konvencí a být sám sebou... snažím se o to. Ano vím, není to vždy možné. Ani vhodné či strategické, existují morální zábrany, milosrdná lež. Ale... kdo má právo určovat, co se smí a nesmí, co je správné a co je smrtelný hřích?  Proč si lhát do své vlastní kapsy? Proč se chovat vždy tak, jak se od nás očekává, i když to není "nezbytně nutné", a ne tak jak je nám to přirozené, jak to my sami cítíme a jak bychom si přáli? Proč se zpronevěřovat neustále sami sobě? Jak mohou být spokojení a šťastní Ti, kteří stojí po našem boku, když my sami takoví nebudeme?

Jsme nejen sluncem svého života, ale i jeho zrcadlem. Paprsky, které vyzařujeme, se nám vracejí zpět několikanásobně...

 Tak o tom všem jsem tak dlouho přemýšlela...