Osudový příběh

"...nejdůležitější je vždycky výsledek a ten jsi opět zvládla na jedničku!" Tak toto je část komentáře k mému článku zveřejněnému 10. června od jedné velmi milé osůbky, která přispívá pod nádherným nickem "sedmé nebe".  Potěšil a povzbudil zároveň, ostatně jako jiné její podobné výroky a postřehy, které mi při různých příležitostech různě řekla nebo napsala. Vzpomínám zrovna na mejl, který mi poslala v den, kdy jsem jí oznámila, že mi umřela maminka... Děkuji, Beruško č. 2! O tom ale možná někdy jindy... nebo radši ani ne.

Teď Vás chci seznámit s malým příběhem o osudných číslech s hodnotou jedna, který se udál 10. června  2009 dopoledne. Ale všechno popořádku... Svého času jsem napsala takový malý příspěvek. Pro pochopení souvislostí je nezbytné si jej připomenout . Vlastně... on zas tak malý není... Nu což: tyto článečky jsou jen pro odvážlivce, pro ty, co mají dostatek času, a pro ty, co chtějí poznat osud a vědět, jak ho sami ovlivnit! Tohle bude totiž taky dlouhé. Hodně dlouhé... móóóć dlóóóóuhééé:

Můj harmonogram přípravy na závěrečné zkoušky byl narušen (tak trochu) neočekávanými událostmi, takže jsem na učení měla nedostatek času, jen týden před konáním absolutoria, kdy jsem si vzala v práci volno. Během intenzívní přípravy jsem však zjistila, že týden je na přípravu k absolutoriu moc málo, tudíž jsem musela tak trochu taktizovat. Bylo mi jasné, že odborné předměty moc neokecám. Tam to bylo bez debat. Trochu volného manipulačního prostoru jsem však měla v cizím jazyce. 15-ti minutová zkouška se dělila na tři části: povídání o praxi, kterou jsme během studia absolvovaly, o resumé absolventské práce a poslední část obsahovala jedno z 25 odborných cizojazyčných témat. První dvě jsme měly šanci si připravit dopředu (ne, to nejsou hrubky, my byly ve třídě samé baby!). Všechna odborná témata jsme se už kdysi učily ke zkouškám v jednotlivých semestrech. Moje paměť však vykazuje jisté znaky opotřebovanosti , tudíž jsem je již tak dokonale neuměla. Vzpomněla bych si tak na pár vět z každého. Tak jsem to riskla: když budu umět dvě věci ze tří výborně a to ostatní tak tak, udělat to prostě musím! Jedno s jakým výsledkem. 

Jediné, co jsem si pořádně zopakovala (víc jsem nestihla), byla otázka č. 1 (Rodina, uzavření manželství, náhradní formy rodin) a zároveň jsem usilovně myslela na to, že si chci vytáhnout tuto otázku, a hovořila jsem o tom i nahlas při jakékoli příležitosti. A to i v den D před mými spolužačkami, které absolvovaly společně se mnou. A co myslíte, že jsem si vytáhla? Otázku č. 1! Ta kostka s číslem jedna byla první , na kterou mi v tom množství kostek padlo oko.

V odborných předmětech se tahalo jedno číslo pro všechny tři předměty. Vytáhla jsem si otázku č. 11... Otázky byly tak dobře namixované a sestavené, že právě jedenáctky mi dokonale sedly tak, že jsem všechny předměty absolvovala výborně, tudíž za 1! Pod číslem 11 byly totiž zařazeny právě ty otázky, které jsem si (kromě několika jiných) intenzivně přála vytáhnout, jelikož mi seděly. A výčet jedniček jsem ten den zakončila výbornou za obhajobu své absolventské práce.

Tak a to je vše. Takto popsané to nevypadá příliš dramaticky, ale aspoň pro mne to dramatické opravdu bylo. Přečetli jste si ten článeček z letošního 28. ledna? A všimli jste si souvislostí?  

Nemyslela jsem na to, co si nechci vytáhnot. Soustředila jsem se na to, co jsem uměla a co jsem chtěla!

A ono to přišlo... 

A já si přijdu tento pátek do jednoho kulturního zařízení v našem městě pro červený diplom. Osud? Náhoda? Takových "náhod" zažívám v poslední době více...