Čekání...

Každý z nás v životě již mnohokrát na něco čekal.
Na něco známého či neznámého, na něco radostného, tajemného, překvapivého, nudného, možná i na něco smutného. Třeba dítě na mámino nebo tátovo pohlazení. Maturant na poznání, jak dopadne u své zkoušky z dospělosti. Dívka po ránu na to, jestli jí zase řekne, že ji má rád, a stále o ni stojí. Nebo rodič na šťastný úsměv svého syna či dcery. Nemocný na ujištění, že se uzdraví... a tak dále, a tak dále...
Co jsme při tom cítili? Netrpělivost, napětí, touhu nebo lhostejnost? Radost a euforii nebo obavy či smutek? Jaké jsme měli pocity? Bylo nám krásně, předobře a skvostně nebo zle, chcíple a pod psa?
Ať už tak nebo onak, když konečně přišlo ono očekávané, pocity se většinou změnily. Dostavilo se uvolnění... Je jedno, jestli z radosti nebo ze smutku. Už nás netrápila nejistota a nevědomost. Už jsme na nic nemuseli myslet. Nadešel osvobozující pocit: uvolnění a poznání. V tom okamžiku uvolnění je jedno jestli poznání veselé či smutné. Měli jsme najednou ve všem jasno.
Radujme se proto z každého čekání radostného či lhostejného, netrpělivého, napjatého, nebo toužebného. Radujme se proto ze všeho hezkého a skvostného a přijměme i to zlé a nepříjemné. A buďme při tom všem vděční za to, že při většině čekání nás netrápí beznaděj a bezmocnost. To je to nejhorší, co nás totiž při čekání může potkat:
Pocit, že nemůžeme nikomu pomoci a nic ovlivnit, i když právě tohle chceme ze všeho nejvíc.
A vědomí, že můžeme jen čekat...