Když je motivace dostatečně silná

Potkala jsem nedávno spolužáka z gymplu. Nastoupila jsem do trolejbusu a koho nevidím! Petra! Seděl tam, kýval na mě a usmíval se. Přisedla jsem a svezla se s ním několik zastávek. Vyměnili jsme si pár vět. Od našeho třídního srazu od jara jsme se neviděli, bylo o čem povídat. Zajímalo mě, jak se má, co jeho rodina a práce. Rád mi vše povyprávěl. Zmínil se taky o tom, že by nebylo marné se zase teď na podzim sejít tak jako na jaře. Je mu nějak po nás smutno. Mohli bychom prý vyzkoušet tu malou restauraci naší spolužačky. Postěžoval si také na to, že si před pár dny zvrtnul kotník. Hned na to mi však nadšeně sdělil, že se těší na zítřek, protože pomáhal zorganizovat třídní sraz pro změnu ze základní školy. Politovala jsem ho škodolibě, že si asi moc nezatancuje a nezaskotačí, když má bolavý kotník. Odzbrojil mě však odpovědí: To si přece nemůžu nechat ujít! Dneska přijdu domů, dám si na to obklad, nohu nechám v klidu. Zítra stáhnu kotník do obinadla a hurá na parket! To mě ještě neznáš!
Vystupovali jsme společně. On přestupoval na další spoj městské hromadné dopravy, aby se dostal domů, já pokračovala dál za svými povinnostmi. Krátkou chvilku jsem mu záviděla. Také bych si ráda zatrsala na parketě. Pak se ale mé myšlenky nasměrovaly jinudy. Zamyslela jsem se a uvědomila si, že když je chlap dostatečně motivován a něco opravdu moc chce, najde si vždycky cestu. Nebo ne? Asi mu zavolám. Jsem strašně zvědavá, jak to dopadlo...