Čas letí jako bláznivý.. To je nejen název jedné hezké písničky, ale také nekompromisní skutečnost. Už to nebude dlouho trvat a budou tu zase Vánoce..

Zapálila jsem dnes večer svíčky pro ty, kteří tu už s námi nejsou. Pro naše blízké i ty vzdálené a pro všechny ostatní. Dnes už jsou to dva roky, co tu maminka není s námi...  jí patřily svíčky dvě...

... a všechno bude k mání .

V dubnu jsem jeden ze svých příspěvků končila slovy: štěstí je cesta, ne cíl cesty...

Třicátého prosince 2008 jsem na zdejších stránkách intuitivně zveřejnila tuto píseň Daniela Landy. Měla jsem důvod to udělat, aniž bych přesně věděla, proč. Když pominu skutečnost, že to byla jedna z prvních věcí, která mě takříkajíc "nakopla" v nejhorších chvílích mého života, netušila jsem přesto tehdy, jak moc velkou hloubku ten text má, a kolik pravdy v sobě nese pro toho, kdo už ví... já už dnes vím.

Jen na chvíli jsem dnes večer byla přešťastná, že má duše už není osamocená. Bohužel jen na chvíli, než.... Teď už jsem opět sama...

Když jsem dnes stála na mostě u splavu přes řeku Ostravici a dívala se na tu masu vody, cítila jsem nejen smutek a obavy z toho, co může takový živel, před nímž se člověk nikam neukryje, způsobit. Ale objímala mne zároveň nekonečná pokora před sílou přírody a před myšlenkou, co všechno holka dokáže.

A člověk je takhle malinký...

Země, potažmo příroda si s námi dokáže poradit, nebudeme-li si ji vážit a ctít ji, bude-li chtít...
 

Pod vlivem několika posledních událostí v mém životě mě hluboce oslovil citát, který jsem nedávno četla, a který chci přiblížit i vám. Je v něm obsaženo mnoho moudra. Bohužel, neznám jeho tvůrce. Pokud by ho někdo z vás znal, budu vděčná, když nám autora prozdradíte...

"Život se skládá z neustálých period, cyklů a kruhů, které se jednou za čas uzavřou, dokonají a spojí. Aby mohly začít nové."