Mám jednu kamarádku. Tedy, mám jich více. Ale teď chci hovořit právě o ní. Říkejme jí třeba Agáta. Vzpomínám si, jak jsme před několika lety seděly a rozebíraly její vztahy v rodině. Řešila tehdy nějaké problény s manželem i s oběma jejími dětmi. Řeší vlastně nějaké pořád, co ji znám... Vzpomínám si dobře, když mi řekla: ... tak ať už se konečně chová normálně, nemám doma manžela, ale třetí děcko! Na otázku, co je to normálně, mi několik minut vykládala o tom, v čem všem se musí její muž změnit, aby byla ona spokojená. Když jsem se jí zeptala na to, zdali by nemohla v některých věcech ubrat plyn, nebo změnit svůj vlastní přístup, odpověděla: ...já jsem už prostě taková, a jiná už nebudu! Připomíná Vám to něco?